Kolik je hodin, když jsi ve tmě? Tělo si najde vlastní ráno
23. 10. 2026 · 5 min čtení · Tomáš a Lenča

Probudíš se. Ležíš, posloucháš a nevíš. Je ráno? Večer? Spal jsi deset minut, nebo deset hodin? Venku zakokrhá kohout, a to přece znamená ráno. Jenže on kokrhá i v poledne a někdy i ve tři odpoledne, protože o čase má zjevně taky vlastní názor. Tohle je chvíle, kterou na pobytu ve tmě zažije skoro každý. Chvíle, kdy čas přestane být čísly na displeji a stane se něčím, co neumíš uchopit.
Od roku 2013, kdy jsme s Lenčou začali, slyšíme otázku „Kolik je hodin?“ ve všech možných podobách. Patří k těm, které lidi ve tmě trápí nejvíc. Hlavně první dny. Pak je přestane trápit úplně. Tak ti povím, proč se to děje a proč to není nic, čeho by ses měl bát.
Proč se ve tmě čas rozpustí
Celý život nám čas někdo připomíná. Budík, slunce v okně, tramvaj, která jede v sedm dvanáct, kolegové, kteří chodí na oběd ve dvanáct. Většinu toho ani nevnímáme, ale hlava si z toho skládá den jako mozaiku. Ve tmě ti najednou všechny kamínky vypadnou. Žádné světlo, žádné okno, žádný telefon. Zbyde jen tělo, a tělo měří čas úplně jinak než hodinky.
Lidé nám to popisují různě. Že jeden den trval snad týden a jiný proletěl za hodinu. Že přestali žít po dnech a začali žít po spaních. Že ze začátku pečlivě počítali a pak to přestalo dávat smysl. Častá historka zní takhle: třetí den si byl člověk jistý, že je čtvrtek. Bylo úterý. Nebo možná středa. Neví to dodnes.
Hodinky v hlavě tikají ještě pár dní
První dva dny je to s časem trochu jako s odvykáním. Ruka sama sahá vedle postele pro telefon, který tam není. Hlava se ptá, jestli už není čas na oběd, jestli by se nemělo vstávat, jestli náhodou něco nezmeškáš. Přitom nezmeškáš nic, protože tady není co zmeškat. Žádný vlak, žádná schůzka, žádné zprávy. Tenhle neklid bývá nejsilnější na začátku a pak se rozpustí, podobně jako šum v uších, když večer vypneš rádio, které hrálo celý den.
Zajímavé je, kolik lidí si teprve ve tmě uvědomí, jak moc času normálně tráví tím, že čas hlídají. Kolikrát denně se podívají na hodiny, aby věděli, jestli mají ještě chvilku, nebo už musí běžet. Jeden praktikující mi po pobytu vyprávěl, že doma zkusil spočítat, kolikrát za den se podívá na displej. U padesáti přestal, protože se lekl. Ve tmě tohle odpadne a s tím i kus napětí, o kterém jsi do té doby ani nevěděl, že ho celý den neseš.
Filip a jedenáct nocí za týden
Přijel k nám praktikující, říkejme mu Filip. Dělá v logistice, plánuje v minutách, a když zjistil, že ve tmě nebude mít hodinky, trochu znejistěl. „Tak si budu počítat noci,“ rozhodl se. „Každé probuzení jedna čárka.“ Měl na to v hlavě celý systém.
Jenže ve tmě se většinou nespí jedním dlouhým kusem. Spí se na etapy. Filip usnul, probudil se, započítal čárku, chvíli se protahoval, zase usnul, a znovu čárka. Jídlo si přitom rozděloval podle hladu, takže snídaně, obědy a večeře se mu pomíchaly do jednoho velkého pikniku. Poslední ráno, když se pobyt chýlil ke konci, se nevěřícně zeptal: „Už? Vždyť jsem tu jedenáct nocí. Nebo dvanáct. Ne, to není možné, to jste museli přijít pozdě.“ Byl u nás přesně sedm nocí, od soboty do soboty.
Nejde o to, že by Filip neuměl počítat. Jde o to, že tělo si ve tmě začne žít podle sebe a hlava mu přestane diktovat. Po pár dnech to vzdal a prý se mu ulevilo. „Bylo to jako sundat si těsné boty,“ řekl nám.
Tělo si na pobytu ve tmě najde svůj rytmus
Když nemáš světlo ani hodinky, tělo začne poslouchat samo sebe. Spíš, když jsi unavený. Jíš, když máš hlad. Vstaneš, když už nechceš ležet. U někoho se rytmus po pár dnech ustálí do pravidelných vln, u jiného zůstane rozházený celý týden. Obojí je v pořádku. Tady nemáš kam přijít pozdě.
Občas se stane, že se probudíš úplně čilý, s pocitem, že je ráno, a přitom venku může být hluboká noc. Nevadí. Nikoho tím nerušíš. Můžeš se protáhnout, dát si čaj, zazpívat si, a až budeš unavený, zase si lehnout. Pobyt ve tmě je jedno z mála míst, kde se nemusíš řídit tím, co „se má“.
Jestli tě zajímá věda: pobyty u nás jsou součástí dlouhodobého výzkumu Katedry psychologie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, který vede Mgr. Marek Malůš, Ph.D., spolu s Lékařskou fakultou. Sleduje se mimo jiné melatonin, krevní tlak a srdeční variabilita. Výsledky nechám na výzkumnících. My to vídáme hlavně na tom, s jakým výrazem lidé odjíždějí.
Co ti ve tmě dává aspoň trochu řád
Hodinky nepotřebuješ. Doporučujeme je nechat v autě nebo v tašce, protože kdo je má na ruce, ten se na ně ve tmě stejně pořád snaží „podívat“. Jestli ale chceš nějaký orientační bod, ve tmě se jich pár najde:
- Jídlo. Když si objednáš stravu, nosíme ti do předsíně jídlo na celý den. Je to jediný opravdový kalendář, který ve tmě máš, a mnoha lidem stačí, aby se necítili ztracení.
- Zvuky venku. Kohout, štěkání našich dvou hafanů, stíhačka z letiště v Čáslavi. Nečekej od nich přesnost, ale aspoň víš, že svět běží dál.
- Tvoje vlastní tělo. Hlad, únava, chuť se hýbat. Když je začneš poslouchat, zjistíš, že ti řeknou víc než ciferník.
Jak to s jídlem ve tmě chodí podrobněji, najdeš v článku jak se jí potmě.
Když tě nejistota času znervózní
Pro někoho je ztráta času úleva, pro jiného zpočátku neklid. Hlava chce vědět, kde je, a když to neví, začne panikařit. „Co když to tu trvá déle? Co když jsem zaspal konec?“ Neboj se. Konec nezaspíš, my na tebe nezapomeneme 🙂 A kdyby tě nejistota opravdu tížila, můžeš nám dát vědět a domluvíme se, co ti pomůže. Většina lidí ale nakonec zjistí, že vědět, kolikátý je den, vlastně nepotřebuje. Spíš naopak.
Tady je možná nejlepší rada, jakou ti můžu dát: přestaň se ptát, kolik je hodin, a začni se ptát, co potřebuješ teď. Spát? Jíst? Hýbat se? Nic? Na tuhle otázku znáš odpověď vždycky, i bez světla. Jak se rytmus ve tmě obvykle mění během celého týdne, jsem popsal v článku sedm nocí ve tmě den po dni. A na další otázky najdeš odpovědi v častých otázkách.
Na viděnou ve tmě, ať už bude ráno, nebo večer. Tomáš a Lenča
P.S. Filip si po návratu koupil nový budík. Prý ho zatím nezapojil. Tvrdí, že ještě nepřišel na to, k čemu by ho vlastně potřeboval 😉